Tuto alej jsem si jen tak pro „sebe" nazvala jednoduše Snovou. To proto, že jsem si ji vysnila. A taky vysadila. Vlastníma rukama. Sazeničky 15 kusů mladých lipek jsem získávala docela krkolomně. Vozila jsem je třeba od známých vlakem doprovázena potutelnými úsměvy spolucestujících. Nebo mi jejich konce trčely za nefalšovaného zájmu ostatních řidičů z okýnka auta. Když mi lipky úspěšně zakořenily a prvně pustily k mé velké radosti lístky, zalíbily se patrně i srncům z nedalekého lesa, kteří parůžky odřeli kmínky některých mladých lipek i přes zábrany tak, že to už lipky nepřežily. Musela jsem je s lítosti vykopat, získat nové sazeničky a vysadit znovu. A to jsem ještě netušila, že tyhle srnčí ataky se budou opakovat a zábrany kolem lipek bude potřeba bez ustání opravovat. Jindy mi na jaře krásně ozeleněné lipky postříkali nějakým herbicidem na plevele zemědělci. Při vykopávání lípy s úplně „uškvařenými" listy mi bylo skoro do pláče. Byly už tak velké ... Jindy mi sedl na tenoučkou větev sotva zakořeněné lipky nějaký těžší pták tak nešťastně, že ji celou rozrazil a lipka musela opět ven ze země. Na její místo přišla nová, avšak stěží už kdy dožene své spolustromořadí sestry. Další pohromou byl buď špatně couvající řidič nebo vandal, nevím. Každopádně i poslední krajní lipka u obecní cesty musela ven. Přestože také sotva kdy dožene své kolegyně v řadě, cením si ji o to víc, že jsem ji sázela už společně s malým synkem, který se mi během těch lopotných lipových let narodil.
Pod krajní lipkou u domu na opačném konci stromořadí zase v zemi odpočívá náš věrný hlídač a milovaný pes Bobina.
Vždycky jsem si přála, aby u mého domu voněla alej lip a v jejich korunách hučel roj včel. A myslela si, že už se toho nedožiju, až pořádně vyrostou, zesílí a budou samý květ. Ale už kvetly. A několikrát ! Vůně byla natolik omamná, že přilákala snad i sousedovy včely, od kterého máme letošní snůšku medu. Lipového, jak jinak 
Těším se také, že v době podzimních větrů, budou lipky působit coby účinné větrolamy a v zimě ochrání příjezdovou cestu k domu před závějemi.
Ovšem nejcennější je moje spojení s nimi, vždyť jsem o ně pečovala jako o vlastní děti ! Vždy se těším na jaro, až puknou první pupeny a vyloupnou se z nich nádherně zelené listy plné života.
Už jenom za tento pohled celé to vynaložené úsilí stálo !