Tato alej spojuje pohádku, historii a lidské osudy. Když vstoupím do této aleje, připadám si trochu jak v příběhu Zahrada Jiřího Trnky.
Stačí udělat několik kroků a obyčejný svět zůstane za zády. Nad hlavou se spojí větve stromů, cesta se ponoří do stínu, nečekají tu Trnkovi tajemní obyvatelé zahrady. Kouzlo této aleje je skutečné. Alej člověka vede dál do rozlehlého zámeckého parku a k Novému zámku, který se mezi korunami stromů postupně vynořuje. Navzdory svému názvu je i on svědkem historie tohoto místa. Od roku 1953 slouží jako domov pro seniory a z toho důvodu je veřejnosti nepřístupný.
Právě takové aleje mám rád. Nejsou pro mě jen řadou stromů podél cesty. Jsou místem vzpomínek, fantazie a ticha, malou zahradou, do které můžeme vstoupit i dnes.
Moc bych si přál aby tato alej zůstala zachovaná i pro další generace.
