Naši patroni
malířka, ilustrátorka a lektorka
“Jak jemně, a přitom nápaditě podnítit zájem lidí o citlivost k alejím v naší krajině? Například způsobem, kterým to dělá anketa Alej roku. Líbí se mi, že dokáže mnohým z nás zprostředkovat běžně míjená stromořadí jinýma očima. Probouzí zvědavost, klade otázky. Jaký příběh nám stromy podél cest vyprávějí? Kdo všechno v nich nalézá svůj domov? Toulky po cestách lemovaných stromy tak dostávají nový rozměr.
dokumentarista a fotgoraf
Aleje z dálky napovídají, že je poblíž člověk. Vnímám je jako takový předěl mezi zahradou a volnou krajinou. Aleje, napůl obstarávané a napůl divoké, jsou často plné života a jsou pro mě důkazem, že člověk umí vytvářet zdravou kulturní krajinu. Brouci, dutinoví ptáci, ještěrky a člověk. Do alejí se rád vracím, protože cítím vděk našim předkům, kteří je vysadili a nechali nám tak dědictví cennější, než nekonečné lány bez remízků. A taky proto, že mám rád přírodu a pozoruju zvířata. To vše se v alejích kloubí dohromady.
muzikálová herečka a zpěvačka
"Na divadle jsou kulisy jen umělým doplňkem celku. Když jsem unavená, potřebuji přírodu. Aleje v průběhu roku promění tolik barev, že se tato krása nedá popsat slovy. Když se slunce svými paprsky dotkne jejich listů a díky větru se zachvějí, vzniká nádherné spojení přírodních úkazů. A když se má ruka dotkne kmene, cítím nabíjející sílu věků.
Aleje či druhy ovocných stromů beru jako povinnost chránit nebo o ně pečovat. Loni slavila moje babička kulatiny. Darovala jsem jí meruňku, která letos už krásně nese. Báječný dárek v souladu s přírodou."
kameraman přírody
„Zní to možná podivně, ale největší radost mi kdekoli v krajině udělají stromy mrtvé. Ty jsou totiž znakem toho, že člověk tu stále ještě neřídí úplně všechno a ponechává jistý prostor i přírodě. Rád se ovšem kochám i prastarými stromy, jejichž kmeny pokrývá mech s lišejníkem a kůru zdobí otvory po strakapoudech a odchovaných broucích. Přesně takovéto velikány pravidelně nacházím v alejích, kterých si lidé váží a dokázali je po desítky let uchovat v nezměněném stavu. Proto mají aleje čestné místo v mém srdci a jakožto oázám biodiverzity bychom jim měli věnovat patřičnou pozornost.“
vedoucí Ústavu plánování krajiny (Mendelova univerzita v Brně)
"Česká krajina je nepředstavitelná bez typických alejí, které jsou její součástí už po mnoho staletí. A naší zodpovědností je tento kulturní charakter krajiny zachovat i pro další generace jinak, než jen na obrazech či fotografiích."
botanik, spisovatel a publicista
"Alej je artefakt, krajinný prvek, který je tu krátkou dobu. Začaly se vysazovat až za Josefa II., jde tedy o záležitost starou 250, maximálně 300 let. Aleje českou krajinu bezesporu nádherně dotvářejí a manifestují. Já si nedovedu naši zem bez alejí představit, ať už jsou ovocné, lipové nebo jiné."
spisovatelka, scenáristka a pedagožka
"Aleje nejsou jen kulisou, která když se odstraní, nic se neděje. Děje se - a to zásadně, protože aleje jsou součástí vzhledu krajiny a tím i součástí života lidi: místem příchodů a odchodů, vzpomínek. Jak říká v Malém princi moudrá liška: "Za vše, co sis ochočil, jsi zodpovědný." Aleje jsou lidským výtvorem, i když příroda tuto lidskou snahu posvětila malebností a krásou. Je bohatý, kdo je schopen tuto krásu vnímat a přijímat zodpovědnost se o ni starat."
spisovatelka a nakladatelka
"Jako vydavatelka knih, zaměřených na netradiční putování českou krajinou, jsem se svými autory a přáteli prošla místy, která jsou krásná, někdy nostalgicky smutná, jindy jiskřivě vstřícná … Alejemi různých podob a stromových druhů od jara posněžených květy do podzimu, kdy zazáří barvou listí, a my pochopíme, že je u nás stvořena krása, kterou nám příroda zdarma věnuje a kterou nás neskonale těší. Krásu alejí bychom měli uchovat i pro naše potomky, bohužel to vždy nejde. Nezbývá, než vydávat na obranu stromů a hlavně i o „level“ jejich vyšší formě – alejím – další knihy, které by jejich příznivce semkly v účinnější obraně jako bezesporu nejvýznamnějšího fenoménu v naší krásné české krajině."
ředitelka AUDIT DANĚ CZ s.r.o.
„Ačkoliv se stromy zdají být neživé, dělají pro nás mnohem více než se zdá. Jejich přínos si uvědomíme snad jen tehdy, když jdeme osvícenou alejí nebo voňavým lesem. Jsou naší součástí, aniž o tom máme zdání. Přála bych si, aby jich bylo stále více a aby nám měly co říci. To, že se neumí bránit mě přimělo k tomu, abychom jim pomohli cestou pro nás nejsnazší – podporou organizace, která se jim věnuje.“